Odhodit masku může být tak snadné...

19. května 2017 v 20:37 | Twinny
...když se nikdo nedívá.

Známe to každý. Ráno se probudíme, opláchneme obličej a nasadíme si masku. Jsme jen dalším člověkem na ulici, přísně zapadajícím do šedého průměru. Možná máme o něco barevnější deštník. Nebo vlasy. Nebo kabelku. Ksicht se nám kroutí bolestí pod make-upem obyčejnosti. Hlavně nevykročit z davu. Hlavně nepodlehnout svým touhám a mít jistotu. Jistotu, že nás nikdo nezavrhne kvůli vybočení z normy.
Když vejdeme do samoty pokoje, s oddechem odhodíme namalovanou fasádu. Cítíme úlevu. Pouta trochu povolila a my se můžeme nadechnout. Aspoň trošku. Maličko. Trochu vzduchu do plic a můžeme jet nanovo. Maska, přetvářka.
A zde je má zpověď. Jsem sedmnáctilená holka. Jestli nechcete čít pubertální výlevy, můžete rovnou začít brouzdat dál Mrkající.



Chtěla bych ovládat to umění mít v pi*i. Přesně tak. V pi*i. Dobře, sprosťárny končí, teď už jen kultivovaně. Teda, jak to jen se svým teenagerským mozkem dokážu.
Vlastně jsem ušla už dost velkej kus cesty. Od malé holčičky, která se bála jen promluvit aby nebyla za trapku, jsem holkou, která se už nebojí promluvit, ale cítí se trapně, jakmile promluví. No, možná to není to pravé slovo. Cítím se nepatřičně. Ano, bože to je slovo.

Představte si situaci - rodinná sešlost. Já, máma, sestra, táta a rodina z jeho strany. Babička, bratranec, teta a její přítel. Všichni se dobře baví a vy se tam cítíte jak UFO v prasečím chlívku.
Ona moje rodinná situace taky není ideální. Jádro naší rodiny je vcelku stabilní. Dokud nemám jiný názor, než moje o šest let starší sestra. Ta ze mě dokáže udělat vola jednou dobře mířenou větou. Zatímco ona na to za pár minut zapomene, já se tím dokážu zabývat ještě několik dní. Jo, jsem na facku.
Můj největší nepřítel je miss tátova sestra. Dokonalá a nedotknutelná žena. Já jsem jí nikdy moc neřešila. Když se narodil bratranec, začala jsem jí víc vnímat, protože jí začali víc vnímat i ostatní. (Docela smutné, když Vás někdo začne vnímat až kvůli někomu jinému.) V zájmu dobrých rodinných vztahů se s ní musí vycházet. Jenže vycházet s ní znamená, skákat, jak ona píská. Dost mě to unavuje. Hlavně když se všichni tváří, že je to v pořádku. Že jsme všichni strašně kur*a rádi, že nám může šéfovat a my se jen usmívat a skočit, jakmile zařve "Skoč!".
Nejdřív jsem měla masku s falešným úsměvem a ochotná vždy splnit rozkaz. Každá návštěva se točila jen kolem ní a jejího syna, kdokoliv přišel s něčím jiným, byl v zárodku diskuze utnut, poučen o nevhodném chování a jelo se dál. Můj úsměv začal být stále umělejší a bolestivější. A najednou se můj make-up začal trhat. Začalo to jen malými trhlinkami, když se teta opomněla optat na blbou zdvořilostí otázku, "Jak se máš?", nebo nedej Bože, "A cos měla na vysvědčení?". A trhliny se začaly šířit laxním přístupem mých rodičů a jejich pseudoargumentů, proč se s ní MUSÍM stýkat.
Najednou jsem odhodila masku. Řekla jsem bratranci "NE!". A co z toho? Byla jsem označena za sobeckou, sebestřednou, zlou, rozmazlenou krávu, která neví o čem je život a měla by si zkusit pracovat někde v dole, aby pochopila, jak je úžasné být maminkou - slova mojí tety.

Odhozením masky Jsi nejlepší baby. Jen do mně, jsem ti plně k dispozici jsem začala být pro svou rodinu spratkem. Tedy spíš někým, kdo měl koule a řekl DOST! Někdo kdo se odvážil říct ne, jít proti davu, nedělat bé, když někdo potřeboval ovečku. Někdo kdo odhodil masku, když se někdo díval. Když se dívali ti nejbližší.
Ironií je, že já, kterou to nejvíc se*e o tom dokážu mluvit bez emocí a s klidem i uznat svou chybu. Ale ostatní, kterých se to netýká, z toho mají hlavu v pejru. Například táta, který chce abychom se s tetou smířily. Samo, tlačí jen do mě. Myslí si, že přesvědčit dceru je snadné. No, možná už si to nemyslí. Ale pořád je pro něj lepší tlačit mě, než veledůležitý rodinný klenot.
Za vše můžu já. Ano, uznávám. Můžu za to já, protože jsem našla odvahu a řekla pravdu, ne jen ty nasládlé řečičky plné falše a lží. Jediné co jsem chtěla, byla ROVNOST. Právo každého říct to svoje. Ne jen hloupě přikyvovat a na poslední chvíli měnit svoje plány, protože milost paní DNES OKAMŽITĚ potřebuje to, tohle a tamto. A to HNED!

Jednu výhodu to má, říct z plných plic pravdu. Dát průchod svému JÁ. Sice jsem si prošla několika bouřemi, nebudou ani zdaleka poslední, ale přišla jsem na několik věcí. Nemůžu někoho změnit, ale můžu změnit svůj postoj. S tetou se stýkám naštěstí už jen sporadicky. Za tento rok jsem jí viděla 2x a v neděli to bude po třetí (Otče Náš, jenž jsi na nebesích...). Nemusím jen sedět a mlčet, jen abych měla uznání okolí. Ti lidé na kterých mi nejvíc záleželo mě mají pořád rádi. Mamka, taťka, ségra, babička. Sice jsem s nimi měla také pár hádek a neshod, ale víceméně je vše v pořádku. A rodiče si začali uvědomovat, že mám na víkendy své vlastní plány a že každý týden přijet k babičce v pátek a odjet v neděli, bez jakéhokoliv času na sebe, není zrovna ideální. Teta je přesně taková, jaká byla vždycky. Když nechceš přistoupit na mou hru, padáš z kola ven. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Nikdy mě neměla ráda, nikdy se o mě nezajímala a když zjistila, že jí nebudu k užitku, tak se mě s klidem zbaví.
A já se s ještě větším klidem zbavím jí.

Je lehké odhodit masku, když se nikdo nedívá. Je to svoboda. Konečně se nadechnout a ŽÍT! Alespoň na tu vzácnou chvíli samoty.
Já odhodila masku před svými nejbližšími. Narušila jsem tu přesně nalajnovanou řadu. Sice jsem prolila tolik slz. Tolik vzteku a tolik lítosti. Ale přesto mi přijde, že jsem víc získala. Získala jsem čas. Čas nestrávený s nesnesitelnou příbuznou. Čas strávený sama se sebou. A pokud mou odměnou budou naše omezené styky na nejnutnější možnou chvíli, stálo to za to.
A získala jsem ještě jednu věc. Začala jsem o sobě víc přemýšlet. Pozorováním tetina života jsem přemýšlela o tom svém. A mám jasno. Chci napsat knihu. Chci studovat psychologii. Chci cestovat. Chci jít na Velkou čínskou zeď ♥. A nechci rodinný život.

Až se nikdo nebude dívat, odhodtě masku. Zjistěte, co chcete VY. Ne co chtějí rodiče, sourozenci, nebo třeba prateta strýce vašeho nevlastního bratrance ze Zapadákova. Odhodíte-li masku a vyrovnáte se s tím, co uvidíte, budete o kousek blíž ke svému vlastnímu životu.
Já masku před sebou samotnou nenosím, nebo se o to snažím. Když se nikdo nedívá, jsem připravena chodit nahá. Když nikdo nečte, jsem připravena psát. Když nikdo neposlouchá, jsem připravená zpívat a křičet.

Když se nikdo nedívá, jsem to já. Když se nikdo nedívá, mám křídla. Ale JÁ CHCI VÍC! Chci být sama sebou bez ohledu na to, zda se někdo dívá. Zda někdo poslouchá. Zda mě někdo soudí.

Procházím trnitou cestou plnou výmolů, nabila jsem si čumák už nesčetněkrát a vždy mě to posunulo dál. S rozedranými dlaněmi a roztrhanými kalhotami jsem se dostala tam kde jsem. Každý má svůj život a má právo si ho řídit podle svého a má povinnost uznat toto právo všech ostatních. Nezáleží co si ostatní myslí. Oni můj život nežijí a když se budu jen dívat na ostatní, ztratím sama sebe. No, asi je to úspěch přijít na to v sedmnácti. Někteří na to příjdou, až když jim je dvakrát tolik. A někdo na to nepřijde vůbec.

Teď už mi jen zbývá se podle toho řídit. Bude to těžké, když se každý dívá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabča Sabča | Web | 19. května 2017 v 22:05 | Reagovat

ahoj podívej se prosím na můj blog
rozhodla jsem se pomoct jednomu nemocnému klukovi a potřebuju co nejvíc lidí...tak jestli ti to nebude vadit

2 tereza-straw tereza-straw | E-mail | 19. května 2017 v 22:11 | Reagovat

V sedmnácti letech smýšlet takhle a bát takovým způsobem vyrovnaná? Klobouk dolů. Jdi si za tím, co chceš a na ostatní se neohlížej, i když se na tebe budou dívat jak na blázna. Zní to jako kýč, ale mysli sama na sebe a konej tak, aby to bylo dobré pro tebe, ne pro ostatní. Kdyby byly všechny v tvém věku tak uvědomělé jako ty, svět by vypadal úplně jinak.

3 Twinny Twinny | 19. května 2017 v 22:27 | Reagovat

[2]: Děkuju. Já myslím, že nejtěžší je udělat první krok. Bolí to, ale bez toho to nejde. A pak už to jde čím dál líp. Jen nezamrznout...

[1]: Kouknu :)

4 handmademo handmademo | Web | 19. května 2017 v 23:14 | Reagovat

Hezky, zajimavy

5 D D | Web | 19. května 2017 v 23:42 | Reagovat

Trochu v tom vidím i své vlastní mládí. Tam byla situace tedy horší a proto jsem asi začal být sám sebou o něco dřív, ale i tak toho nelituji. Přeji hodně úspěchů v životě.

6 Eliss Eliss | Web | 20. května 2017 v 8:39 | Reagovat

Tak tu tetu ti nezávidím, je opravdu zlá...

7 Twinny Twinny | 20. května 2017 v 9:05 | Reagovat

[4]: Díky.

[5]: Děkuju. Tobě taky.

[6]: Díky, jsem ráda, že jí nemám za zadkem 24/7.

8 Daniela Daniela | 20. května 2017 v 10:26 | Reagovat

Je mi někdy smutné, jak musíme nasazovat masky a potlačit svou vlastní individualitu. Pak chodím po ulici a vidím plno šedých nevýrazných a tupých výrazů lidí, kteří nejsou ani kapku zajímavý do té doby, než aspoň z malé části tuhle masku strhnou a vykouknou na světlo světa takový, jací skutečně jsou. Pokud ty to v 17 letech takto dokážeš, tak je to pro mě obdivuhodné :)

9 Twinny Twinny | 20. května 2017 v 10:34 | Reagovat

[8]: Já to vidím každý den. Ti lidé mi připadají naprosto stejní. První kopíruje druhého, který se podezdřele podobá třetímu, který neváhá být jako čtvrtý, který si bere za vzor toho pátého.
My všichni, kdo si tento fakt uvědomujeme to budeme mít v životě těžké. Ale myslím, že k pravému štěstí vede ta nejsložitější a nejdelší cesta.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama